Víra, která zpívá

Petr a Nancy Whiteovi k sobě i po sedmiletém manželství velmi lnuli, a přeso se dostali do stavu blízkého depresi: neměli děti.

Jednoho dne se seznámili s mladým invalidním děvčetem, jehož tvář vyzařovala opravdový klid. Pozvali dívku k sobě domů a chtěli se jí zeptat na něco velmi důležitého: na tajemství její radosti. Francoise jim vyprávěla prostými slovy o své víře v Ježíše Krista. Nebyla vždy tak šťastná. Když nemoc začala ochromovat její tělo a ona musela opustit studia, poznala, co je to vzpoura, a později beznaděj. Konečně se obrátila a porozuměla, že ve zkoušce a skrz tuto zkoušku samu může oslavovat Boha, Boha, jenž ukázal míru Své lásky tím, že za ni dal Svého milovaného Syna.

Svědectví této dívky se dotklo mladých manželů. Společně se modlili a Bůh se jim dal poznat jako Bůh Spasitel. I oni chtěli pak vydat svědectví o své víře. Pozvali přátele na večírek, aby přede všemi vysvědčili, že Ježíš je jejich Spasitel a že mu chtějí sloužit.

Ve velkém salónu byli tedy shromážděni lidé vysoké londýnské společnosti. Byla přítomna i Francoise, kterou přivezli na vozíčku pro invalidy. Své znetvořené nohy ukrývala pod pokrývkou. Přiblížila se ke klavíru a s vroucností zahrála své oblíbené písně. Jak mohly z takového těla, které je ochromeno a podryto nemocí, vycházet takové radostné písně? Čekali bychom nářek a slzy, a zatím to byli hosté, kteří plakali. Slyšme jednu z jejich písní:

Vezmi, Pane, život můj,
k Své jej službě zasvěcuj!
Moje dny, můj každý dech
slávu Tvou vždy hlásat nech!

Vezmi hlas, ať velebí,
Tebe, Boha na nebi!
Vezmi rty, bych hlásal všem,
u Tebe jak šťasten jsem!

Vezmi ruce, uč mne sám,
co a jak kdy konat mám!
Vezmi také nohy mé,
ať jsou hbity k službě Tvé!

Vezmi chtění mé a zaň,
vždy jen Tvá se vůle staň!
Vezmi srdce, ustavuj
v něm si trůn, ó Králi můj!

Mnozí z těch, kteří byli toho večera pozváni, se stali učedníky Ježíše Krista.

Ve věku 43 let byla Francoise odvolána z této země ke svému Spasiteli. Brzy půjde se všemi vykoupenými v oslaveném těle vstříc svému Pánu.

[KK 471; autorka textu písně: F. R. Havergalová, autor melodie: W. A. Mozart]