Korintským, ale stejně i nám

Text: 1. Korintským 11,17-34

Dnes je před námi 2 část 11 kapitoly prvního dopisu apoštola Pavla Korintským. Celá tato kapitola se věnuje bohoslužebným otázkám. V první části této kapitoly, kterou jsme rozebírali minulý týden, se jednalo o zahalování hlavy žen při bohoslužbách a postavení muže, žen a toho, kdo je hlavou muže i ženy. Xxxx Druhá část této kapitoly, kterou jsme teď četli, se zabývá slavením Večeře Páně. Tento text, na rozdíl od některých minulých, které jsme na posledních Biblických hodinách slyšeli, je aspoň ve své druhé části velice dobře známý, protože ho často slyšíme před slavením Večeře Páně i v našem sboru.

Čtený text jsem rozdělila na tři části. V první z nich (v 17-22) apoštol Pavel Korintské napomíná, v následující (v 23-26) jim připomíná původ a smysl památky večeře Páně a v poslední (v 27-34) předkládá určitá pravidla a varování.

1.    Roztržky a nepořádek, zlořády při svaté večeři 11,17-22

„Když už vás napomínám, nemohu také pochválit“ Apoštol Pavel Korinťany napomíná kvůli roztržkám, které mezi sebou mají. A to dokonce nejen mezi sebou, mimo společné shromáždění ale přímo ve shromáždění. Když se podíváme na začátek této kapitoly, tak tam Korintské chválí. V 2 verši. Za to, že si pamatovali to, co jim v rámci své službu přinesl. Když to spojíme s veršem prvním, tak jsou chváleni za to, že Korintští jednají podle apoštolova příkladu a on podle příkladu Kristova. A v tomto oddíle jim přináší to, za co je pochválit nemohl a znovu to opakuje ještě i v 22 verši. A nejenom, že je za to nemůže pochválit, ale on jim to chce vysvětlit, proč je za to nemůže pochválit. Co mají udělat jinak, co napravit, aby se zase vrátili k příkladu apoštola Pavla, který jim ukazuje na příklad Pána Ježíše. Vidíme, jak Pavel neustále dbá o budování sboru. Proto, protože to, že se scházeli ke společným shromážděním jim už nebylo k užitku, ale spíše ke škodě. To také ale na druhou stranu vyjadřuje, že apoštol považoval bohoslužby, shromáždění, za velmi důležité pro vnitřní život a růst církve.

Prvním důvodem jeho napomenutí jsou roztržky. To neznamená, že se sbor rozdělil na různé skupiny, které spolu nechtěly mít nic společného a scházely se po svých domech, ale takovéto skupiny, kroužky lidí, se vytvořily uvnitř společenství. Pavel, i když tyto informace evidentně dostává „z druhé ruky“, tak jim, aspoň částečně věřil. Znal Korintské, znal jejich zápasy a nedostatky a věděl, že to je realita, která v jejich sboru může snadno nastat. To, že lidé přemýšlí tělesně, utvrzují si každý své názory, to snadno sklouzne k roztržkám. A takovéto, byť malé roztržky, to není církvi k užitku. Pavel věděl, že tyto roztržky by mohly skončit i mnohem hůře. Není to církvi k užitku ale i z toho může vzejít něco dobrého. Jak čteme v 19 verši: „Neboť musí mezi vámi být i různé skupiny, aby se ukázalo, kdo z vás se osvědčí.“ Takovéto rozdělení uvnitř sboru můžou dělat mezi sebou jenom nezralí křesťané. Při tom se ukazuje, že ve sboru jsou i opravdoví a dozrálí křesťané, kteří s tím nesouhlasí a vidí, co je opravdu pro Pána Boha podstatné. Roztržky jsou důkazem toho, že někteří lidé nepoznali zcela Boží smýšlení a vůli.

Druhé napomenutí Pavel zaměřuje proti nepořádku v souvislosti s Večeří Páně. Scházeli se proto, aby slavili památku Večeře Páně, ale jejich chováním se nedalo připomínat Pána tak, jak On je to učil. Mohli sice zachovávat vnější formu, ale jejich postoj a to, co se dělo kolem, vylučovalo opravdové připomínání si smrti Pána Ježíše.

V počátcích církve, slavívali křesťané tzv. agape, neboli hody lásky. Šlo o společné jídlo, kde se navzájem měli přijímat s láskou a přijetím. Na konci, těchto hodů často slavili společně Památku Večeře Páně s chlebem a vínem. Netrvalo ale dlouho a začali to zneužívat. A tím hody lásky ztratili zcela svůj význam. Každý si jedl, kdy chtěl, nečekal na ostatní bratry a sestry. Bohatí zraňovali ty chudší tím, že sami měli bohatá jídla, s ostatními se nerozdělili, anebo na ně už nezbylo. Někteří z této společné večeře odcházeli hladoví, zatímco někteří se pořádně nacpali, přitom se i opili. A protože potom následovala Večeře Páně, tak byli opilí i při ní.

A přitom bohatí křesťané zřejmě neměli ani výčitky svědomí. Byli to přece oni, u koho se scházeli, oni, kteří darovali víno a chléb. V mimocírkevním prostředí bylo považováno za samozřejmé, že např. při různých slavnostech spolků dostávali větší porce ti, kteří se nějak významněji zasloužili. A také, ti bohatší, lidé významnějšího společenského postavení, měli více volného času, mohli se dostavit dříve a užít si ta lepší jídla, kdežto těm chudším a otrokům, často nezbývalo, než pracovat i v neděli a na společné shromáždění přicházet až po své práci. To ale nemělo a nemá platit v církvi. V církvi se spolu setkávají lidé ze všech vrstev společnosti a všichni mají stejnou důstojnost a zaslouží si stejný respekt.

Apoštol Pavel je z tohoto pohoršujícího chování zděšen a kárá ho. Když už takto chtěli jednat, tak přinejmenším měli mít v sobě tolik bázně, aby to nedělali při shromáždění, ale v soukromí ve svém domě. Být nestřídmí, obzvláště, když se schází Boží církev, a zlehčovat chudší věřící, to se neslučuje s křesťanským vyznáním. Takové věřící apoštol Pavel nechválí. Takovéto chování odsuzuje co nejostřeji.

1.    Původ a smysl Večeře Páně 11,23-26

V těchto verších nacházíme nejstarší písemně sepsanou tradici Večeře Páně. Apoštol Pavel ji přijal pravděpodobně někdy kolem roku 40 v Antiochii nebo Damašku a zhruba o deset let později ji sepisuje v listu do Korintu. Zde použitá slova „přijmout“ a „odevzdat“ jsou v židovství přímo odborné výrazy pro předávání učení. Když zde zmiňuje, že toto podání přijal od Pána, pak tím ukazuje, že původní autor je Pán Ježíš.

Je to oddíl, který nás spojuje se všemi křesťany světa, je to odkaz našeho Spasitele. To přání, vyjádřené slovy: „To čiňte na moji památku.“ Proč si to Pán Ježíš přál? Ne kvůli své oslavě, ale proto, že nás dobře zná. Ví, jak rychle zapomínáme na to, co jsme v životě prožili, je to kvůli nám. Potřebujeme si stále znovu připomínat a uvědomovat, že Jeho tělo a krev byly vydány za nás. Za naši záchranu.

Apoštol Pavel se zde, v tomto oddíle vrací k původnímu ustanovení Památky Večeře Páně, aby Korintským ukázal rozdíl mezi jejich chováním a pravým významem Večeře Páně. Ukazuje, že se nejednalo o běžné jídlo, nebo nějakou slavnost, ale o ustanovení Pána Ježíše Krista. Pavel jim píše a předává to, co sám přijal od Pána Ježíše. Tím dává najevo, že jejich přečin proti tomuto stolování je závažná neposlušnost, protože přestupují něco, co je přímo od Pána Ježíše.

Nejdřív uvádí, že Pán Ježíš, v tu noc, ve které byl zrazen, vzal chléb. Doslovně tato formulace zní: „zatímco byl zrazován“. Zatímco se venku připravovala zrada, ve které měl přijít o život, vzal chléb a poděkoval za něj. Protože chléb je Jeho tělo, tak vlastně Pánu Bohu děkuje za lidské tělo, ve kterém mohl přijít na zem a zemřít za hříchy světa.

Stejným způsobem vzal potom i kalich a řekl: „Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku.“ I o lámání chleba, i o kalichu Pán Ježíš říká „to čiňte na mou památku“. Památka Večeře Páně je ustanovena bezprostředně po, nebo spíše během Poslední večeře s učedníky.  

O kalichu říká, že je to nová smlouva v Jeho krvi. To se vztahuje na smlouvu, kterou Pán Bůh zaslíbil už ve Starém zákoně Izraelskému národu. U proroka Jeremjáše 31,31-34 čteme: „Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy uzavřu s domem izraelským i s domem judským novu smlouvu. Ne takovou smlouvu, jakou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je uchopil za ruku, abych je vyvedl z egyptské země. Oni mou smlouvu porušili, ale já jsem zůstal jejich manželem, je výrok Hospodinův. Toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, je výrok Hospodinův: Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem. Už nebude učit každý svého bližního a každý svého bratra: »Poznávejte Hospodina!« Všichni mě budou znát, od nejmenšího do největšího z nich, je výrok Hospodinův. Odpustím jim jejich nepravost a jejich hřích už nebudu připomínat.“ Bylo to zaslíbení, bez podmínek, které se naplnilo ve smrti Pána Ježíše. Nová smlouva vychází v platnost skrze prolitou Kristovu krev. Proto Pán Ježíš při ustanovení Večeře Páně mluví o kalichu jako o nové smlouvě ve své krvi. Tato nová smlouva je platná pouze a jen kvůli jeho krvi.

„Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich“. Tento verš řeší, časový rámec. Není zde uvedeno jak často, ani uvedený den, nebo denní doba. Ale i tak můžeme z praxe učedníků v knize Skutků, ale i v závěru listu Korintským vyvodit, že se scházeli první den v týdnu, to znamená v neděli. A to se netýkalo jen prvotní církve. Čteme tam: „dokud On nepřijde“. A to se týká i nás. I my si pravidelně památku Večeře Páně připomínáme a bude se připomínat, dokud Pán Ježíš nepřijde na naši zem podruhé. Večeře Páně je spojovací článek pro církev mezi dvěma příchody Pána Ježíše. Je to památka Jeho prvního příchodu a připomenutí, že přijde znovu.

1.    Pravidla pro slavení Večeře Páně 11,27-34

Po vysvětlení původu a smyslu Večeře Páně se apoštol Pavel věnuje následkům nehodné účasti na této Památce. „Kdo tedy jí tento chléb nehodně a nehodně pije z kalichu Páně, provinil se proti tělu a krvi Páně.“ V podstatě nikdo z nás není hoden účasti na této Památce, stejně jako jsme se nijak nezasloužili o milosrdenství a dobrotu Pána Ježíše. Ale o tom to zde není. Tématem není naše vlastní osobní nehodnost. V Duchovních zásadách CB: „Svatá večeře Páně je hodem pro hříšníky, kteří svůj hřích poznali, vyznali a chtějí ho opustit“. Skrze obmytí krví oběti Pána Ježíše smíme přistupovat k Pánu Bohu. Apoštol Pavel zde mluví o zneucťujícím chování Korinťanů, když se shromažďovali k Večeři Páně. Proviňovali se svou nedbalostí a neuctivým chováním. Kdo se takto chová, proviňuje se proti tělu a krvi Páně.

Památky Večeře Páně se máme účastnit při plném vědomí toho, co znamená. Máme se dopředu zkoumat, vyznávat své hříchy, opouštět je a odpouštět druhým. Jsme-li v tom nedůslední, jíme a pijeme sami sobě k odsouzení, protože Tělo Páně bylo vydáno pro odstranění našich hříchů. Jestli v našem životě s našimi hříchy pokračujeme, a přitom se účastníme Památky Večeře Páně, je náš život lží.

Nedbalost v souzení sama sebe uvedla v Korintském sboru Boží soud nad některými jednotlivci. Někteří byli slabí, nemocní, jiní zemřeli. Pavel říká, že Pán Bůh musí sáhnout v jejich životech k výchovným opatřením, protože neodsuzovali hřích ve svém vlastním životě.

Pán Bůh s námi jedná jako se svými dětmi. Má nás příliš rád, než aby nás nechal pokračovat v hříchu. Proto radši zasáhne a skrze věci, které dopustí nás přitahuje zpět k němu.

Wilhelm Busch jednou vyprávěl o vypálené synagoze v Essenu. Zničili ji nacisté při nástupu k moci, zůstali po ní jen ruiny. A přece tyto ruiny zachránily život mnoha lidem, kteří se do nich ukryli při náletech na konci války. Kdo se v nich ukryl, byl zachráněn, protože na rozdíl od okolního města zde už nebylo nic, co by mohlo hořet. Kdo zůstal ve městě, neunikl před požárem. Kdo byl zde, byl v bezpečí.

Soud už nám nehrozí tam, kde byl již dříve vynesen rozsudek. Toto připomíná apoštol Pavel v souvislosti se zkoumáním se před Večeří Páně, ale ono to platí osobně i v našem životě. Tím, že přiznáváme své chyby, bereme vítr z plachet těm, kteří by nás jinak pomlouvali. Nejde však jen o lidský úsudek, jde o mnohem víc. Tam, kde dovedeme přiznat a vyznat své chyby, kde dokážeme odsoudit svůj hřích, tam bere na sebe soud místo nás sám Boží Syn.

Někdy se však stává, že se i přesto nedokážeme pokořit a odsoudit své jednání. Pak nás musí soudit Pán Bůh, případně prostřednictvím lidí okolo nás. Je to bolestné a mnohdy nás to potom trápí. Ale přesto je to důkazem Boží lásky. Pavel nám to vysvětluje: „Když nás však soudí Pán, je to k naší nápravě, abychom nebyli odsouzeni spolu se světem.“ Pán nás nesoudí proto, aby nás ponížil a zničil, ale proto, abychom se vzpamatovali a činili kroky k nápravě. Dělá to proto, že mu na nás záleží.

A ke konci se apoštol Pavel zase zpět vrací k tomu, co bylo na počátku tohoto textu. Když se křesťané v Korintu setkávají ke společné večeři, hodům lásky, pak na sebe mají počkat, nezačínat bez ohledu na spolubratry a spolusestry. Jestli má někdo hlad, ať se nají doma. Jejich společné jídlo nemá být považováno a bráno jako obyčejné jídlo, jejich společné stolování je spojeno se stolováním před Pánem Bohem – Večeří Páně. A nedbat na tento svatý charakter Večeře Páně znamená scházet se k vlastnímu odsouzení.

Aplikace:

A co si z toho můžeme vzít pro sebe? Možná si říkáme, že to, o čem jsme dnes četli přece není náš problém. V našem sboru nesedáme u společného jídla, jen si připomínáme Památku Večeře Páně symbolicky, jíme všichni stejný chléb a pijeme ze stejného kalichu. To je pravda, a přesto si myslím, že jádro toho, co zde má apoštol Pavel na mysli, platí i pro nás dnes. I dnes se mezi námi mohou lidé cítit na okraji společenství, přehlíženi, opomíjeni, protože s námi nedokáží držet krok, nejsou tolik duchovně sečtělí jako my, nemají to, co je pro naši společnost běžné. A co my s tím? Přijímáme se navzájem takoví, jací jsme?

Toto jsou stejně závažná slova i pro nás. Každému se může stát, že odchází ze společenství Božího lidu spíše se škodou než s požehnáním.

I my si potřebujeme stále znovu uvědomovat, že je zde smlouva, kterou Pán Ježíš zpečetil svou krví, abychom my mohli žít. Je to záruka toho, že nás neopustí. Památka Večeře Páně nám vždy znovu pomáhá se vrátit k poslání Pána Ježíše. Je to výchozí bod našeho života. Zde se můžeme znovu zorientovat a jít dál správným směrem.