Radujme se vždy společně

Neděli co neděli kázal Jan Rokycana v chrámu Matky Boží před Týnem na Staroměstském rynku a vždy se tam tlačily celé zástupy. Nepotvrzený český arcibiskup byl znamenitý kazatel a vykladač Písma. Své nadání a výmluvnost osvědčil už i na mezinárodním fóru, před basilejským koncilem, kde hájil husitský artikul o přijímání pod obojí způsobu. Vážil si jej i král Jiří z Poděbrad a zvolil si jej za svého duchovního rádce a důvěrníka.

Pod Týnskou kazatelnu přicházel také Řehoř, syn Rokycanovy sestry, provdané za chudého zemana. Třebaže byl šlechtického původu, přijal službu správce v pražském klášteře Na Slovanech, neboli V Emauzích, který v roce 1372 založil Karel IV. a obnovil v něm slovanskou bohoslužbu. Teď byl klášter cele husitský. Dožíval tu někdejší Viklefův žák, uprchlík z Anglie a člen českého poselstva v Basileji, Petr Payne.

Řehoř se často strýce tázával: Jak má člověk žít opravdu křesťanský život? Vždyť Rokycana vybízel své posluchače k takovému životu každou neděli. Týnský kazatel nakonec poslal svého synovce pro odpověď do jižních Čech. Zde v Chelčicích, nedaleko Prachatic, žil zeman jménem Petr.

V ústraní a samotě přemýšlel o sobě i o celém křesťanstvu, četl Písmo a psal své spisy, do nichž ukládal zvláštní, neobvyklé myšlenky. Podobně jako táborští zdůrazňoval Chelčický naprostý nárok Božího zákona na člověka; ale na rozdíl od nich se ptal, jak lze z Nového zákona ospravedlnit zabití člověka, byť v obranné válce. Petr se nikde v evangeliu nedočetl, že by Ježíš ublížil člověku; táboři však nepřátele Boží pravdy hubili bez milosti. Je to následování Krista? Spojí-li se církev s násilím, s mocí, či bohatstvím, nemá už nic společného s křesťanstvím. Není proč chválit římskou církev a není ani proč obdivovat husity; jedni i druzí se opírají o světskou moc, jež se ohání mečem, a tak všichni slouží ne Kristu, ale jeho nepříteli, Antikristu. Bůh přece přikázal, že člověk nesmí zabít. Křesťan má proto poslušně trpět, ne zabíjet.

Rokycanův synovec slovům chelčického myslitele pozorně naslouchal a toužil po tom, aby nastal jiný, dobrý čas. V těch pohnutých válečných dobách, kdy teklo tolik krve a člověk si nebyl jist životem, se od úst k ústům šířilo proroctví, že takový čas přijde, až se objeví ‚lid bez meče‘.

Řehoř si přál, aby se tento lid objevil co nejdříve.

Pod jeho vedením vyrostlo z posluchačů týnského kazatele a obdivovatelů chelčického zemana zprvu nevelké společenství lidí odhodlaných jít nesnadnou cestou opravdové poslušnosti evangelia. Počítali s tím, že jejich rozhodnutí vyvolá nelibost, ba odpor. Nemýlili se.

Mistr Rokycana myslel na svého synovce a jeho družinu s obavami. Sám věděl nejlépe, kolik je v husitské církvi, jejíž byl hlavou, všelijaké povrchnosti a hříchu; však neustále připomínal svým posluchačům příklad „drahého Ježíše“. Je však moudré a správné se od této církve oddělovat, třeba proto, že kněz nesplňuje všechny požadavky? Je opravdu nezbytné dělit už tak dost rozdělený křesťanský lid? Vždycky mu dal život za pravdu, že dobrou věc člověk snadno přežene - právě to vyčítal táborům, kteří se na dávné zvyklosti církve dívali jen s výsměchem a nepřátelstvím. Kam může ta odhodlaná hrstka s jeho Řehořem dojít? Ublížil jim, když je seznámil s Chelčickým?

Klekl si a z hloubi duše se modlil o moudrost: „Bože, daj v prostřed uhoditi!“

Řehořovi přátelé si začali říkat Bratři. Vůčihledně jich přibývalo a husitský arcibiskup jim chtěl pomoci. Na jeho přímluvu přijal král Jiří celou skupinu jako osadníky svého panství ve východních Čechách.

Rokycana se upokojil. Nová osada Bratří, Kunvald, je kdesi daleko, zapadlá v lesích. Snad bude konečně klid.

Zanedlouho se však na Bratry začaly hrnout žaloby, jedna horší, než druhá. Kněží si na ně stěžovali, že se scházejí pokoutně, že se snaží získat pro své divné a podezřelé učení řádné farníky. Nešťastný Rokycana se pokoušel Bratry chránit, seč mohl. Jako církevní hodnostář je však musel vyslýchat.

Nemohl zabránit pronásledování některých s Bratří, nemohl pomoci ani Řehořovi, když jej na čas uvěznili. Bratří totiž byli hanlivě označeni za ‚pikarty‘, to jest za odpadlíky od církve. Žaloby na ně nemohl úplně přeslechnout ani husitský král Jiří, který jim poskytl na svém panství nový domov. Musel dodržovat korunovační přísahu, která ho zavazovala, aby ve svém království kromě pod jednou a pod obojí netrpěl žádné další náboženské směry.

A tak společenství, které se později začalo označovat za Jednotu bratrskou, zakusilo první pronásledování.

V římské, ani v husitské církvi nemohl být kněz vysvěcen bez biskupa. Kdyby k tomu došlo, byla by to svatokrádež, zločin hodný smrti. Proto Bratří tak dlouho váhali.

Po čase však poznávali, že je pronásledují nejen římští, ale i husité, a tak se rozhodli pro vlastní cestu. V předvelikonočí čas roku 1467 na Zelený čtvrtek se víc než půl sta Bratří sešlo v Lhotce u Rychnova. Vybrali ze svého středu devět, z nichž chtěli zvolit tři kněze. Připravili dvanáct lístků, devět prázdných  a tři označené. Při volbě, či spíše losování, byly vytaženy tři, které označovaly kněze. Bratří to nepovažovali za náhodu, ale za Boží odpověď na jejich prosby, za přitakání jejich záměru. Svou vděčnost vyjádřili písní, snad vůbec první v úctyhodně dlouhé řadě bratrských zpěvů:

Radujme se vždy společně,
vzdávajíce chválu vděčně
Bohu Otci nebeskému,
Synu i Duchu svatému,
že již ráčil pohlédnouti,
milostí svou k nám se hnouti
v tyto časy nebezpečné:
zpívejme mu žalmy vděčné!

Vzbuzuje nám ku pomoci
vůdce věrné z bludů noci:
ó Pane náš všemohoucí,
veď i dál své dílo skvoucí!

Co jsi počal, Pane milý,
z lásky při nás, doveď k cíli!
Doufáme my v tebe, Pane,
že tvé dílo přece stane.

Obnov nám své sliby svaté
slovem víry v srdce vsáté,
pro milost to učiň svoji,
ať se lid tvůj v jedno pojí,
jenž je velmi rozptýlený,
z cesty Pravdy pomýlený:
ó Pastýři předůstojný,
dávej církvi pokoj hojný!

Rač se, Pane, přičiniti,
lidi ze sna probuditi,
ať tvá Pravda všecky bludy
rozptyluje vždy a všudy,
aby Pravdu poznajíce,
nesloužili bludům více
nežli tobě jen samému,
Pánu Bohu jedinému!

Sám tys Pán nad pány všemi
i Král nad nebem i zemí;
ukroť již, ó božský Reku,
bouři ukrutného vzteku!

Dej, ať tvoji vyvolení
z propasti jsou vychváceni!
Račiž, Pane, pospíšiti,
Pravdu v světě vyvýšiti!

Sešli k nám, ó Otče milý,
Ducha milosti a síly,
abychom v tvé Pravdě stáli,
všemu zlému odolali!

Dej, ať v lásce trvajíce
i své bližní milujíce
pokoj Boží v srdcích máme,
v milosti tvé prospíváme.

V naději máme za jisté,
že nás všecky, Pane Kriste,
ruka tvoje spolu spojí
tam, kde trůn tvůj věčný stojí.

[L. Rejchrt: Taková dlouhá cesta]